Na druhé straně zdi

Berlínská zeď rozdělovala svět a my se ocitli na jeho horší polovině. Je těžké tomu uvěřit, protože ať se snažím jakkoliv, nedovedu si představit Prahu nekompromisně rozseknutou hrází z betonu...

Včerejší večer jsem zase jednou trávila ve svém pokoji osvíceném pouze světlem z monitoru. Nemohla jsem spát, necítila jsem se nejlépe a z nějakého důvodu mě napadlo podívat se na pár dokumentů týkajících se Sametové revoluce, výstavby a zbourání Berlínské zdi. Netuším proč. Chtělo se mi.
A tak jsem během dvou hodin podnikla cestu zpět v čase, tam, kam se nikdy nepodívám, jelikož jsem "dítě samostatné ČR" (narozena 1993). Hluboce to na mě zapůsobilo.

Viděla jsem frustraci, vztek a smutek obyvatel Berlína v roce 1961, kdy se začala budovat Berlínská zeď a na dlouhá léta je odřízla od přátel a někdy i rodin na druhé straně. Viděla jsem zoufalou touhu lidí, kteří se za cenu života snažili zeď překonat - skákali z oken, provlékali se skrz ostnaté dráty, plazili se kanály, nebo zkoušeli obelstít hlídky. V roce 1963, když byla zeď dokončena, se naděje na útěk značně zmenšily...  A tisíce odhodlaných utečenců se nejenže nedostalo na vysněný Západ, ale také se nikdy nevrátilo domů. Na dvacet šest let (od svého dostavění) se Berlínská zeď stala hmatatelným symbolem rozděleného světa... Musel to být skutečně odporný pocit vědět, že svoboda je vzdálená pouhých pár metrů, přímo tam, kde je tráva zelenější, vzduch čistší (berte mě s nadsázkou), lidé si mohou říkat co chtějí, poslouchat co chtějí, cestovat kam chtějí. Představuji si onu prokletou zeď jako tlustou čáru uprostřed obrázku, jehož jedna polovina je ponuře šedá a druhá vesele barevná. Východ a Západ. Totalita a demokracie. Pokud existovalo něco mezi tím, pak právě Berlínská zeď.

Teď se můžeme přesunout o dvacet šest let kupředu k události, která je popsána v dokumentu BBC "Cold War"  (Studená válka) s názvem "The Fall of the Wall" (Pád zdi). Mrazilo mě v zádech, když jsem sledovala statisíce lidí demonstrujících v Berlíně a v Lipsku. Ohromeně jsem poslouchala Güntera Schabowského (člena německého politbyra), který se jakoby mimochodem na tiskové konferenci 9.listopadu 1989 zmínil, že jsou povoleny cesty do západního pohraničí přes všechny přechody. Na otázku jednoho z novinářů: "Kdy?" odpověděl Shabowski: "Ihned". Šok a překvapení po tomto jeho (nepřesném) výroku bylo téměř hmatatelné i přes obrazovku mého počítače, dvacet jedna let poté, co ono slovo pronesl. Jak víme, události šly hned poté ráz na ráz a desetitisíce Berlíňanů bylo v noci konečně vpuštěno do západní části města.

A nakonec, Sametová revoluce. Člověk by si i přál být při tom, společně se stovkami tisíc mladých lidí na Václavském náměstí cinkat klíči, ukazovat pravou rukou véčko na znak vítězství, zpívat národní hymnu s Kubišovou, Zagorovou, Krylem a Gottem, skandovat "Havel na hrad!" a "Ať žije Dubček!", být součástí toho šťastného davu, který byl v euforii poté, co se konečně podařilo svrhnout totalitní režim. Za deset dní. Západ nás respektoval, my byli plní nadšení a odhodlání jak zde vybudujeme nový demokratický stát v čele s hrdinou a hlasem polnice Václavem Havlem, režimem poškození spoluobčané dojdou spravedlnosti, pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, staneme se součástí moderní Evropy... Zkrátka začneme znovu a bez komunistů bude všechno fajn.

Naděje a naivita se za pouhé tři roky změnila v hrůzu z toho, co se to tu proboha nastoluje... A dnes, v roce 2010, musíme s politováním konstatovat, že je ještě hůř.
Nesdílím však názor některých spoluobčanů, že "za komunistů nám beztak bylo líp". Sama jsem sice v té době nežila, ale mám rodinu, která je - narozdíl od mnoha jiných - schopna dívat se na celou záležitost ze dvou stran. Totalita měla své špatné stránky, ale také dobré. Ostatně, vystačilo by to na samostatný blog.
To, v čem žijeme dnes (váhám, zda to nazvat demokracií), je to samé. Jde čistě o pocit. Smíme říkat co chceme, psát co chceme, poslouchat co chceme, volit koho chceme, cestovat kam chceme. Problém je však v tom, že kromě onoho opojného vnitřního pocitu, že NEJSME omezeni nikým mocným, nám to kolikrát k ničemu není.
Jsem hrdá na to, že jsme se před jednadvaceti lety semkli a ukázali naši sílu, přesto se však musím smutně pousmát blažené nevědomosti oněch lidí v davu, kteří bojovali a doufali v lepší zítřky.

Berlínská zeď byla hmatatelná. Zdi, co máme dnes, hmatatelné nejsou - o to jsou však pevnější a strašidelnější.
P.S. Zajímavé video o pádu Berlínské zdi ZDE (anglicky).